Svazijsko – na procházce s nosorožcem

Kdyby mi někdo před mojí poslední cestou do Afriky řekl, že si s fotoaparátem lehnu pod půltřetí tuny živé váhy nosorožce, pomyslel bych si něco o lepších způsobech skoncování se životem. Když po pár týdnech putování černým kontinentem v takové poloze dobrovolně skončím, nedokážu pomyslet vůbec na nic. Podvědomě vnímám pouze bušení srdce ve spáncích, cvakání závěrky, a pravidelný dech masivního kolosu nade mnou.

Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud (pro magazín Lidé a Země, duben 2009)
Další fotografie ze Svazijska    

Nosorožec bílý a západ slunce, Svazijsko

Během měsíční cesty po národních parcích Zambie, Jihoafrické Republiky a Svazijska mám několik dní vyhrazeno na svazijské parky Hlane a Mkhaya. Místní průvodci jsou světově proslulí schopnostmi dovést fotografa doslova na dosah zvěře, včetně ohrožených druhů, jako je nosorožec dvourohý či tuponosý.

První dávku adrenalinu však očekávám již při překračování hranic do Svazijska. Víza mám sice předem zajištěna, ale to v Africe ještě nic neznamená. V kapse žmoulám desetidolarovky a cigarety na úplatky a vstupuji do budovy, či spíše boudy, místní celnice. „Ty potřebuješ víza?", prohlíží si celník udiveně moje razítko v pase, jakoby někoho s platnými doklady viděl poprvé v životě a mimoděk naznačuje, že zažité africké stereotypy mohou mít v této zemi vlastní rozměr.

Hned dalším člověkem, kterého ve Svazijsku potkávám je recepční na bráně národního parku. Glorie, překrásná černoška, v pestré národní róbě a evidentně v dobrém rozmaru, si se zájmem prohlíží moji fotovýbavu.
„Jedu fotit lvy a nosorožce", vysvětluji.
„Jo tak domácí mazlíčky, jo? Zajeď si do kempu a ptej se po Johanovi, ten je najde i poslepu. A než s ním půjdeš procházku, zavaž si tkaničky u bot." Nechápavě pátrám v její tváři co tím myslí. „To kdybys náhodou musel utíkat", dodává s úsměvem.  

Lvíčata a lvice, Svazijsko
 

Zvlněnou krajinou posetou torzy oschlých stromů - následek všudypřítomných nenasytných slonů - přijíždím do kempu. Nemarním čas, vyhledávám Johana, vysvětluji mu svoje záměry, přeházíme věci z mého auta do jeho a po chvíli vyrážíme na večerní projížďku po parku. Cestou do mě můj nový společník v rychlosti nalévá zásady pro přežití „jeho" safari:
"Jestli se chceš dostat ke zvířatům co nejblíže, hlavně neřvi! I kdyby ti slon dával chobot na hlavu, tak prosím tě neřvi! Okey?", vysvětluje nadmíru důrazně. Přemýšlím, jestli svoje instrukce myslí vážně nebo si jenom dělá legraci z dalšího bělocha. „Když tě honí slon, kličkuj, když nosorožec, utíkej rovně", pokračuje v instruktáži bez záchvěvu ironie. Dělá si legraci, ujišťuji se. Nedělá, poznávám po několika dnech.

Johan není z těch průvodců, kteří celou dobu líčí veselé historky s americkými klienty, spíše mlčí, a mluví jen, má-li důvod. Za volantem otevřeného Land Roveru se soustředí na krajinu, na pohyb zvěře v buši, na stopy v prachu před automobilem. Míjíme klidné impaly, kličkujeme mezi rozzlobenými slony, ale cíl pro dnešní večer je jasný, lvi.

Běžící slon, Svazijsko

Jsou období, kdy tu člověk na krále džungle nenarazí několik týdnů. Dnešní večer však máme velkou šanci se k nim dostat blízko. Lví smečka včera nedaleko odsud ulovila nyalu a je pravděpodobné, že se k úlovku v podvečer vrátí. Krátce před západem slunce, v jemném večerním oparu přijíždíme k místu činu. Zbytky nyaly jsou zvěří roztahány po okolí a u každé hromady kostí se povaluje lev, z povzdálí pozorován supy. Jeden statný samec, dvě lvice a dvě roztomilá lvíčata tu okusují poslední zbytky kořisti. Našemu příjezdu věnují pramalou pozornost. Johan přijíždí zvolna a citlivě nastavuje auto tak, abych měl pro fotografování to nejlepší světlo a úhel záběru. Ujišťuje se, zda jsem spokojen a vypíná motor. Jsme přesně uprostřed smečky lvů, v otevřeném Land Roveru bez oken a bez střechy. Vpravo ode mne samec a dvě mláďata, vlevo jedna lvice, za automobilem druhá. Pokukuji po Johanovi, jestli to myslí vážně, a jestli je to alespoň trochu bezpečné. Náš automobil je bezesporu ideální na bezbariérové fotografování divoké zvěře, ale stejně tak i posádka vozu by mohla být jednoduchým bezbariérovým úlovkem pro dravé šelmy - ani by se nemusely příliš rozbíhat ke skoku. „Lvi nás díky obrysu auta vnímají jako jeden velký objekt, netroufnou si na nás", ujišťuje mě Johan. „A kromě toho vypadají dost nažraně."

Trávíme na místě možná hodinu, možná více - čas je to poslední, co jsem teď ochoten vnímat. Lvi se kolem nás pohybují s úplnou samozřejmostí, ve vzdálenosti pár kroků. Prožívám fotografickou extázi. Po čase ztrácím ostych a při fotografování se vykláním z auta. Jedna ze lvic se zvedá a s upřeným pohledem přichází k mým dveřím. Opírá si obrovskou tlapu o kliku, kouká na mě pronikavě s polootevřenou tlamou zbarvenou od krve. Cítím, jak jí z huby páchne maso kořisti, jako v hypnóze se propadám do jejího pohledu a vzpomínám na všechny blízké. Modlím se, aby znala Johanovu poučku o neútočení na auta.

Lvice, Svazijsko

Upřený pohled lvice cítím v zátylku po celý zbytek pobytu v parku. Zapomínám na něj až při dalším ze společných výletů s Johanem, tentokrát pěšky k nosorožcům. V pět ráno se scházíme u stanu a před rozbřeskem vyrážíme na takzvané „walking safari" - tedy pěší vycházku, kdy relativní bezpečí automobilu zůstává v kempu a já jsem vydán na pospas džungle a zkušenostem mého průvodce. Cílem výletu jsou tentokrát nosorožci tuponosí. „Jsou skoro slepí, neuvidí tě", připravuje mě na setkání s třítunovými kolosy. „Ale sakra dobře slyší. Praskne větvička a ví o tobě. V tu chvíli musíš buď znehybnět, nebo utéct".

Netrvá nám ani hodinu než Johan zbystří a ukáže do houští na pasoucí se samici s mládětem. Schováváme se za stromy a keři a postupně „přiskakujeme" na vzdálenost ne větší než deset metrů. Je překvapivě jednoduché dostat se „na dostřel" - nosorožci opravdu zareagují jenom na zvuk. Rozhlížíme se s Johanem kolem sebe, posunky vytyčujeme únikové cesty a já dělám posledních několik kroků vpřed a pozvolna ulehám na trávu pod pasoucího se obra. Se zatajeným dechem fotografuji samici nosorožce tuponosého s mládětem pod vycházejícím sluncem. Když si samice odfrkne, cítím vítr ve vlasech. Jakmile se nosorožci odvrátí, Johan několik kroků za mnou zachrastí větvičkou a tlustokožci ve zlomku sekundy jako na povel opět nasměrují dlouhý roh k objektivu. Jako by je měl vycvičené. Připadám si jako bych na nádraží upadl před nastartovanou lokomotivou - jenom doufám, že se nerozjede. Kdyby se to zvíře rozeběhlo, nestačil bych asi nic jiného než zavřít oči. A pochybuji, že ten třítunový kolos by si všiml, že mě právě rozšlápl.

Nosorožec bílý, Svazijsko

Přes evidentně zrychlený tep probíhá fotografická seance v relativním poklidu. Přátelskou atmosféru nečekaně, o to razantněji, narušuje až samec, zřejmě otec od rodiny, s kterým se potkáváme po skončení fotografování. Ten evidentně nemá na pózování vůbec náladu a plný zlosti se mi rozbíhá naproti. Zapomínám fotografovat, zapomínám dýchat, srdce mi stoupá do krku a přestává bušit, marně se snažím rozpomenout na Johanovy poučky o kličkování či přímém běhu, nohy kmitají v běsivém rytmu a zbytky adrenalinu stříkají po těle. Když po dlouhém sprintu konečně zastavuji, nosorožec mě již dávno nepronásleduje a Johan se válí smíchy opodál.

Podobných dobrodružství ať již s Johanem, či dalšími průvodci, ať už se lvy, hrochy, či nosorožci jsem na prašných cestách svazijských parků prožil bezpočet. Špičkový průvodce je přesně ta špetka ingredience, která povýší malou procházku na velké dobrodružství, a velké dobrodružství na životní zážitek. Díky Johane, Bongane, Solloe, že jste mi umožnili jít se proběhnout s nosorožci. Díky Glorie, že jsem si zavázal tkaničky.

Mládě nosorožce bílého, Svazijsko

Article comments:

No comments yet

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map