Viktoriiny vodopády, Zambie

„Rachot, stoupající ze dna skalní propasti, je ohlušující, a chvílemi, když jej vítr poněkud oslabí, je slyšet syčící vodní páry, na nichž slunce kouzlí při svém východu a západu nejkrásnější barvy duhy.“ - František Běhounek/Na sever od Zambezi

Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud, napsáno pro Lidé a Země (únor 2009) 


Zambie je vnitrozemní stát a nejbližší mořské pobřeží je vzdáleno asi tisíc kilometrů. Voda tedy určitě není to, co člověka prvně napadne při po hledu na mapu Zambie. Přesto, snad každá cesta do této země je spojena se vzpomínkami na vodní hladinu - uklidňující tok mohutné Zambezi při západu slunce, sloni plavící se napříč řekou Kafue, desetitisíce hlav hrochů a krokodýlů vykukujících z divoké Luangwy. Ikonou země jsou ale nepřehlédnutelné Viktoriiny vodopády napájené řekou Zambezi.


Od dob, kdy je jako první Evropan spatřil David Livingstone a o dvacet let později popsal a zmapoval náš krajan Emil Holub již Viktoriiny vodopády ztratily podstatnou část svého genius loci; autentickou tvář Zambie by tu dnes asi nikdo nehledal. Domorodí obyvatelé již dávno upustili od tradičního způsobu života, jak jej na svých rytinách zachytil holický rodák a začali se živit turistickým ruchem, prodejem vyřezávaných sošek či půjčováním deštníků. I dnes však mají Viktoriiny vodopády návštěvníkům co nabídnout a jsou samozřejmou a nutnou zastávkou v itineráři každého cestovatele po Zambii.

David Livingstone, byl ve své době misionářem, vizionářem, filantropem, objevitelem a celebritou v jedné osobě. Něco jako mix Davida Attenborougha, Billyho Grahama a Boba Geldofa. A netřeba asi dodávat, že byl mnohem úspěšnější coby objevitel než misionář. Livingstone slyšel o Viktoriiných vodopádech mnohem dříve, než je na vlastní oči spatřil; několikrát se jej totiž domorodci ptali, jestli v jeho zemi také mají Mosi-oa-Tunya - „kouř, který hřmí" nebo Amanza Thunquayo - „vodu, která stoupá vzhůru, jako kouř". Livingstone takovým otázkám nemohl rozumět do té doby, než k hřmícímu kouři 17. listopadu roku 1855 dorazil. Skotský cestovatel shledal tuto „podívanou tak nádhernou, že i andělé se ve svém letu musejí omámeně dívat" a pojmenoval vodopády na počest anglické královny Viktorie.

Viktoriiny vodopady, Zambie

Vodopády jsou dnes nejsnáze přístupné ze zambijského Livingstone nebo zimbabwského města Victoria Falls. Tato města na opačných stranách Zambezi jsou zářným příkladem ilustrujícím transformaci Zambie a Zimbabwe posledních let. Město Livingstone, založené v roce 1904 společností British South Africa Company, hrálo dlouhá léta jenom druhé housle mnohem vyvinutějšímu Victoria Falls a do 80. let minulého století jen tak živořilo. Zatímco Zimbabwe během posledního desetiletí degradovalo z nejstabilnější africké země po chaos despotické ruky Roberta Mugabeho, Zambie se posunula od zaostalé země plné pytláků k luxusní turistické destinaci. Nově vybudované zambijské hotely hned na kraji vodopádů, Royal Livingstone a Zambezi Sun, jsou v současnosti považovány za vůbec nejlepší v Africe. I nedaleký most, Victoria Falls Bridge, rozpínající se mezi oběma zeměmi nad řekou Zambezi je svědkem náhlých změn a kontrastů. Ze zambijské strany sem přicházejí adrenalinoví turisté, aby si za 100 dolarů skočili do stometrové hloubky; ze zimbabwské strany sem chlapci chodí prodávat turistům domácí měnu jako suvenýr. Inflace je v jejich zemi tak obrovská, že na nákup zboží se bankovky téměř nehodí. Za čtyři americké kupuji ruličku zimbabwských v celkové hodnotě několika set miliard. V duchu přepočítávám nuly na bankovkách, užívám si pocit náhlého zbohatlíka a sleduji krásné katarakty Zambezi pode mnou.

Kromě více či méně tradičních výhledů na Viktoriiny vodopády z vyšlapané pěšiny podél soutěsky Batoka mohou návštěvníci využít k prozkoumání přírodního úkazu i několik důvtipnějších možností: pro pohled „očima andělů" si můžete pronajmout ultralehké letadlo nebo helikoptéru a vydat se na okružní let nad vodopády; pro vychutnání syrové vodní síly se můžete projít po hraně vodopádů až na ostrov uprostřed Zambezi a vodopády shlédnout očima Davida Livingstonea, tak jak je on sám spatřil při své expedici; a konečně pro pohled vzhůru nohama si můžete nechat přivázat lano za kotníky a vrhnout se z mostu střemhlav do stometrové propasti, pokud najdete odvahu otevřít oči, vodopády tak uvidíte téci do kopce.

Volím první dvě možnosti a na malém letišti před západem slunce nasedám do helikoptéry. K vodopádům se blížíme přímo podél toku mohutné Zambezi, třpytící se v zapadajícím slunci. Počátkem října není „hřmící kouř" tak mohutný jako v období dešťů, díky čemuž se s helikoptérou dostáváme nízko nad hladinu řeky a blízko k soutěsce. Z výšky vypadají vodopády jako nezhojená jizva, jakoby se Země pode mnou měla roztrhnout. Slabý bazalt ustupuje neúprosné síle vody a vytvářejí se nové a nové trhliny. Za pár set, nebo tisíc let budou vodopády zase vypadat zcela jinak.

Mimo období dešťů lze poměrně bezpečně, téměř suchou nohou přejít po horním okraji vodopádů až k ostrovu Kaseruka, kde David Livingstone, jako první Evropan, přistál ve vydlabané kanoi 150 let přede mnou. Pozoruhodné je, že řeka Zambezi je až po samý okraj vodopádů zcela poklidným, širokým tokem s častými ostrůvky, bez jakéhokoliv náznaku dramatu. Jakmile se však vrhne do 50 metrů široké a sto metrů hluboké průrvy, kompletně změní svoji povahu. Voda se nevázaně řítí dolů, celých padesát podlaží, nejdříve v celku, aby se po chvíli rozpadala na kusy, kousky a kapky a ztratila se pod dvojitou duhou. V tu chvíli se mění ve sprej, otočí směr cesty a začíná stoupat vzhůru; vypadá to, jakoby dna nikdy nedosáhla. Kontrast mezi klidnou, uspávající hladinou Zambezi na jedné straně a zběsilou, apokalyptickou podívanou na straně druhé je nepochopitelný, jako pohled na dva jiné vesmíry. Jakoby tu končil svět a za hranou, přes kterou se řeka bezhlavě valí, začínalo peklo.

Vodopády jsou obecně zvláštní útvar. Geologové je řadí mezi vůbec nejdestruktivnější živly přírody; místo, kde pouhopouhá kapalina nezvratně ničí pevné skály, vyřezává do nich jizvy a kaňony tak vytrvale a tak pomalu, že si žádné změny za jeden lidský život nevšimneme. A přesto, jejich ničivá síla je schována pod nádherným bílým závojem. I Viktoriiny vodopády v historii již několikrát změnily podobu a další změna se chystá.

Zambezi se tu ze skal řítí rychlostí více než 500 milionů litrů za minutu. Přepočteno na vodné a stočné v Čechách to dělá přes dvě miliardy korun za hodinu, ale žádná matematika nedokáže vystihnout atmosféru přírodního aqua-divadla, kde opona nepřerušuje představení. V období dešťů, tedy zhruba od listopadu do dubna, je množství vody tak obrovské, že v okruhu několika kilometrů neustále jakoby prší a přiblížit se k vodopádům na dohled není možno. Deštníky nepomáhají, neboť voda padá ze všech směrů, i zespoda. Z řeky se naráz stává oblak - hustý, vertikální kumulus, stoupající do výše pěti set metrů a viditelný na vzdálenost třiceti kilometrů. Stejně daleko je i slyšet jeho bouřlivý řev i syčivý šepot. Původní názvy vodopádů, ať už „hřmící kouř" nebo „voda stoupající vzhůru" se v tyto dny jeví mnohem příznačněji, než familiární „Vicfalls".


Nejúžasnější pohled, jaký se mi kdy v Africe naskytnul", prohlásil o Viktoriiných vodopádech David Livingstone.

   


           Seznam cestopisů ze Zambie:

  1. Zambie třetího tisíciletí
  2. Viktoriiny vodopády
  3. Magické vlny řeky Zambezi
  4. Na pláních Busanga - Národní Park Kafue
  5. Hrošice na jednu noc - Jižní Luangwa

Article comments:

08.05.2011 (09:21) icon Monča+Bieber:

:D

04.10.2010 (13:16) icon arachnos66:

good

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map