Kjóto - čtvero ročních období (Japonsko)

„Ač v Kjótu….toužím po Kjótu“, vyznal se v jednom ze svých veršů Bašó. Přestože od dob věhlasného japonského poety uplynulo v řece Kamo mnoho vody a populace starobylého japonského města se vyhoupla na velkoměstských 1,5 milionů, neztratilo Kjóto nic ze své přitažlivosti. Během dvanáct století dlouhé historie nastřádalo tak neobvyklé množství pamětihodností, že jenom holý výpis kjótských chrámů a svatyní by vydal na speciální přílohu.

 


Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud 


Není divu, že mnoho návštěvníků Kjóta uvízne v pasti knižních průvodců a svůj pobyt v Kjótu promarní s pohledem zabořeným do seznamu „nutno vidět", s potem na čele a nervózou za krkem. Ale sám Bašó by jistě doporučil zcela jiný recept: zpomalit, objevovat Kjóto v klidu, s rukama v kapsách. Procházet se zvolna enigmatickými uličkami města, dotknout se jeho historie v dřevěných trámech prastaré svatyně, odhalovat jeho pokoru v minimalistických alegoriích zenových zahrad a eleganci v letmém pohledu kolemjdoucí Gejši. Přijměte pozvání na celoroční toulání městem, o němž se v nadsázce říká, že je neustále v high-season.

 

     

 

Za zvuku zvonů ...
... do nového roku. Zrod nového roku je v Kjótu neobyčejný, jako město samo, plný kontrastů a emocí. Podaří-li se vám jej prožít na vlastní kůži, vzpomínky na všechny ostatní Silvestry a Nové roky se rozplynou v oparu nasládlé vůně alkoholu, táců obložených chlebíčků a třaskání pestrobarevných petard. Přelom roku prožitý v Kjótu si v paměti uchová trvalé místo.
Rok co rok se chladný předpůlnoční vzduch posledního prosincového dne naplní podmanivým vyzváněním chrámových zvonů. A není to zvonění ledajaké. Mniši, oděni v slavnostních kimonech, pomocí dřevěných palic rozezní zvony všech chrámů hned stoosmkrát. Podle buddhistického učení máme totiž všichni 108 nectností, od kterých nás hlasy zvonů symbolicky osvobozují. ...stošest ... stosedm ... Stoosm! Poslední úder do zvonu v chrámu Nandzenži je načasován přesně na půlnoc a já, duševně očištěn, mohu vstoupit do dalšího letopočtu.
První tři dny nového roku jsou, tak jako u nás Vánoce, příležitostí vyjádřit sentiment dobré vůle. Jsou to dny plné slavnostních modliteb, radostných přání a nových předsevzetí. Dny, kdy je Kjóto vypnuto ze spěchu všedních dní. Živo je pouze v šintoistických svatyních, jež Kjóťané navštěvují mírou více než vrchovatou; to aby se pozdravili s novým rokem a oddali tradičnímu rituálu uctíváni šintoistických bohů. Oděni v hedvábných kimonech se krátce pomodlí s nadějí v dlouhý život, vhodí mince do dřevené truhly a vylosují si bílé papírky s proroctvím pro další rok. Tyto po přečtení pověsí na blízké stromky ve víře, že dobré předpovědi se splní a ty nepříznivé odvane vítr.

A bylo jaro...
... a všechno kvetlo. Jarní únava se v Kjótu nenosí. Jarem všechno začíná. Otevírají se školy, počíná fiskální období, ale hlavně - rozkvétají sakury. Kvetou všude kam se podíváte, kultivovaně v městských parcích a chrámových zahradách, divoce v horách, na pastvinách, na březích řek. Kvetou vpředu i vzadu, nahoře i dole, kvetou červeně, růžově, bíle i zeleně. Fenomén, před kterým se neschováte. A Japonci jsou známí tím, že s neobvyklou citlivostí vnímají přírodu, zvláště pak její sezónní proměny. Od císařské rodiny po prosté rolníky, všichni nadšeně prožívají kouzla, která jim příroda s každoroční pravidelností předkládá, a v zástupech obdivují rozkvetlé třešně. Zdejší specialitou je organizovaný obdiv k sakurám, takzvané hanami. Japonské přísloví praví "hana jori dango", neboli "knedlík lepší sakury", což v praxi znamená, že hanami jsou velkolepé mejdany, pořádané v parcích a zahradách přímo pod stromy rozkvetlých sakur. Párty jsou plné jídla, saké a s přibývajícími hodinami a množstvím alkoholu v krvi také zpěvu, tance a bujarého veselí.
Pokud si ale chcete sakury skutečně a nerušeně vychutnat, vyhlášeným „sakurovým místům" s tisícihlavými konvoji turistů jako je Cesta filosofů či park Marujama je lépe se vyhnout. Namísto toho se vydejte do soukromí malých chrámů na okraji Kjóta. Například zažehnuté lucerny obklopené tu bílými, tu narůžovělými květy sakur ve svatyni Hirano v časných ranních hodinách jsou neodolatelné.
Říká se, že sakura symbolizuje národní charakter a hodnoty Japonců - čistotu a prostotu. "Zeptá-li se tě někdo na charakter pravého Japonce, ukaž na květ plané sakury, třpytící se ve slunci", pravil Norinaga Motoori, japonský filosof a učenec z konce 18. století. I život samurajů byl mnohdy přirovnáván ke květu sakur: tak jako sakury odkvétají zcela znenadání, jen po několika málo dnech, tak byl samuraj kdykoliv připraven obětovat život pro svého pána. Ale nebyli by to Japonci, aby nenašli zalíbení v sakurové vánici "hana fubuki", kdy třešňové květy jeden po druhém opadávají a v jarním vánku se pozvolna snášejí k zemi jako sněhové vločky. Okvětní lístky poskládané na kamenné dlažbě chrámů symbolicky ukončují krásné jarní období a zvěstují nástup nedýchatelného léta.

  

„Kjótský způsob léta....
...., zdá se mi poněkud nešťastným", dovolil bych si parafrázovat klasika. Léto je tu horké, vlhké, dusné, zkrátka - muši acui, jak slyším na každém kroku od zpocených Kjóťanů s ručníkem kolem krku. Boj proti třicetistupňovým teplotám a devadesátiprocentní vlhkosti ale není předem ztracen - město nabízí několik možností, kam se před klimatem nevětrané prádelny schovat, ať už je to malebné kopcovité okolí, nebo přítmí starodávných dřevěných chrámů.

Velmi vstřícná k letním příchozím je půvabná oblast Arašijamy na západě města, kde si jako poslední vzpomínku na jaro můžete dopřát sakura-ju, horkou třešňovou vodu s rozvitým květem sakury, letní únavu spláchnout v řece Kacura, její peřeje splout ve staré dřevěné pramici, bloudit v nekonečných bambusových hájích, anebo se nevázaně pobavit ve společnosti rozdováděných makaků na hoře Iwatajama. Vydržíte-li až do setmění, nezapomenutelnou podívanou vám jistě přichystají místní rybáři, kteří zde každý letní večer loví ryby dle prastaré receptury - pomocí kormoránů.

 

Ideální kombinací větrných kopců a temných chrámů je potom hora Hiei na severu města. Ať už vrchol dobudete namáhavým výstupem nefalšovanou japonskou džunglí, nebo pohodlnou lanovkou, zbytek dne strávíte v příjemném stínu starého cypřišového lesa, bloumáním po rozsáhlém komplexu buddhistických chrámů a pagod Enryakudži. Další světová rarita se nachází na druhém konci města, ve Fušimi Inari, kde se před bodavým sluncem můžete skrýt do bizarního „o-jama-meguri", pětikilometrového tunelu červených bran zdejší šintoistické svatyně. A když se prohlídka některého z kjótských chrámu poněkud protáhne, proč nevyčkat podvečerního představení japonského tradičního divadla či kjógen, s ochutnávkou tance, hudby a poezie zkombinovaných do jednoho estetického celku. Představení jsou plná symbolů, pomalých, strojově přesných pohybů, doprovázená hudbou několika bubnů a flétny a tu a tam přerušovaná krátkými vložkami takzvaného „ztřeštěného povídání", jak lze slovo kjógen přeložit. To aby klimbající diváci opět prozřeli.

Krátce po červnovém období dešťů nastává ta pravá příležitost k návštěvě vyhlášeného kláštera Sajhódži, ukrytého v lesích na západ od Kjóta. V té době totiž jeho mechová zahrada nabývá s přijatou vláhou nadpozemsky zelené barvy. Návštěva Sajhódži je sice poněkud komplikovaná, ale bezpochyby stojí za to: nejdříve je totiž nutno dopisem požádat o svolení ke vstupu a trpělivě vyčkat písemného souhlasu. Email ani telefon tu nic neurychlí. Na vlastní prohlídku chrámu a jeho zahrady je nutno se duševně připravit; proto ještě každý návštěvník absolvuje krátkou meditaci s mnichy v chrámové hale, klasickým štětcem a tuší nakreslí několik řádků sútry a teprve potom smí vstoupit do rozlehlé zahrady čítající na 120 druhů mechů.

 

Květiny obecně hrají v japonských zahradách podřadnou úlohu. Výjimkou potvrzující pravidlo je symbol buddhismu - lotos. Je-li sakura květinou jara, potom léto patří bezpochyby lotosu, jehož překrásné květy můžete spatřit během horkých červencových dní v několika kjótských zahradách. Ta nejznámější se nachází v buddhistickém chrámu Hokongo-in, kde v půli července rozkvétá více než padesát druhů lotosů. Je třeba si přivstat - velké, symetrické, růžové nebo bílé květy se otevírají časně zrána a svoji krásu zahalují již po několika málo hodinách. Jen krátká chvíle tak zbývá na obdivování nevšední krásy a pochopení alegorie, kterou buddhismus v lotosových květech nalezl: tak jako se květy lotosu musejí prodrat bahnem a špinavou vodou předtím, než v plné kráse rozkvetou nad hladinou, tak může každý člověk, byť po kolena v blátě, dosáhnout duševní čistoty a osvícení.

Srpnové večery jsou v Kjótu vlídné, hřejivé a dlouhé. Pestrobarevná zář neónů v ulicích Pontočó, místa kjótské neřesti, se mísí s žlutavým světlem papírových lampionů a kamenných luceren, temná zákoutí lákají k důslednému prozkoumání, ale pozor, cizincům vstup odepřen. Snad tedy jen usednout na břehu Kamo, kotníky smáčet v řece, vlasy si nechat čechrat večerním vánkem volně plynoucím s proudem vody a naslouchat tónům saxofonisty zpod blízkého mostu. Vánek od řeky konečně přináší i chladnější vzduch, na nějž už čeká celé Kjóto. Ta možnost se opět zhluboka nadechnout a ....... v úžasu vydechnout nad krásou, kterou nachystaly podzimní kulisy.

Podzimní nostalgii ...
... lze v Kjótu vychutnat až do samého dna. Když by se zdálo, že všechny květy odkvetly a unavená příroda nemá co nabídnout, neopakovatelným způsobem zezlátnou koruny jinanů a zčervenají listy javorů. Ideální čas zpomalit, kochat se těžko uvěřitelnými barvami při procházce parkem Císařského paláce nebo se zasnít v zahradě japonského zenu. Stejně jako se japonští tušoví malíři vzdali barev, tak se architekti zenových zahrad zřekli pestrobarevných květinových záhonů. Monotónní kameny v nich suplují květiny, suchý, šedý písek nahrazuje křišťálovou vodu. Jenom sytě rudé koruny javorů v pozadí rozptylují monochromatickou scenérii. O japonských zahradách se říká, že je každý pozná na první pohled, ale zřídka kdo je dokáže popsat slovy. V celém Japonsku nenajdete krásnějších zenových zahrad než v Kjótu.

  

Suché zahrady - karesansui - nejsou zpravidla tvořeny ničím jiným než pískem, či jemným bílým štěrkem, uhrabaným do roztodivných tvarů a abstraktních ornamentů, a tu a tam, jakoby náhodně položenými kameny. Tento způsob zahradního dizajnu umožňuje vyobrazení řek, moří, potoků i vodopádů bez použití vody jako takové. Ačkoli to laický návštěvník zřejmě nedocení, proporční kompozice zahrad jsou velmi důmyslně promyšleny a změnou polohy jediného kamene o několik málo centimetrů by se prý celá harmonie zahrady zhroutila, tak jako se zhroutí náročná hudební kompozice vyjmutím nebo změnou jednoho jediného tónu.

Tou nejstarší, nejznámější, ale i nejrozporuplnější kamennou zahradou celého Japonska je Rjóandži - údajně první záměrně vybudovaná meditativní zahrada. Plocha velikosti tenisového kurtu je pokryta bílým uhrabaným štěrkem posázeným patnácti kameny (důmyslně rozestavěnými tak, aby jich návštěvník mohl spatřit z každého místa maximálně 14) a ze tří stran obklopena nízkou jílovou zdí. Ačkoli je považována za mistrovský kousek mezi karesansui zahradami, odborníci se dodnes neshodli, co tato zahrada vlastně představuje. Na opačné straně chrámu se schovává netradiční tsukubai - rezervoár vody sloužící k symbolickému omytí rukou - s unikátní inskripcí: „Učím se pouze pro svoje uspokojení" - koncept důležitý v zenové filosofii.
Rokuondži, nejpopulárnější kjótský chrám, je známější pod svým druhým jménem, Kinkakudži - tedy Zlatý pavilón. To proto, že jeho dvě horní patra jsou pokryta fólií z pravého zlata. Zahrada rozprostírající se kolem pavilónu zahrnuje jak elementy zenové zahradní architektury, tak i vodní plochu přítomnou spíše v heianských zahradách. Jejím nejvýznamnějším prvkem je "Kjóko-či" - zrcadlové jezero - s několika malými ostrůvky, v němž se při bezvětří zobrazuje symetrický odraz zlatého chrámu. Kromě Zlatého pavilónu je v Kjótu rovněž pavilón stříbrný - Ginkakudži - ačkoliv původní záměr, pokrýt jeho vnější stěny stříbrnou vrstvou, nebyl nikdy realizován. Zvláštní postavení mezi kjótskými chrámy zaujímá Rózandži. Kromě toho, že se pyšní neobvykle koncipovanou zahradou složenou z bílého písku a mechových ostrůvků, je nazýván chrámem, „kde se narodila světová literatura". Část života tu totiž prožila Šikibu Murasaki, autorka první světové novely „Příběh Gendžiho".
V komplexu Daitokudži na severu Kjóta se před turisty ukrývá chrám Zuiho-in, založený Otomo Sorinem v roce 1535. Zuiho-in jsem během svých cest do Japonska navštívil nespočetněkrát a na jeho dřevěné verandě zažil plno krásných chvil i nečekaných překvapení. Třeba když mě místní opat za ruku odvedl do temných útrob chrámu a zde mne zasvěcoval do tajů správného dýchání a meditace zazen.

Malou chvíli vám může trvat v těchto skvostech kjótské historie najít krásu a zalíbení, v uhrabaném štěrku spatřit sílu mořského příboje a z kamenných monolitů vycítit majestátnost rozeklaných útesů. Pro vnímavého návštěvníka ale bude bezpochyby nezapomenutelným zážitkem sednout si na dřevěnou verandu chrámu, zaposlouchat se do hlubokého ticha, oddat se kouzlu zahrady a myšlenky nechat volně unášet po vlnách bílého písku daleko od starostí všedního dne. Ať už se podaří v zahradě odhalit skrytý didaktický význam, nebo jen letmo vnímat její nevšední uspořádání, patří chvíle strávené "v zajetí písku a kamene" v Kjótu k těm nejkrásnějším.

Zima...
...a cyklus se uzavírá. Zima zpravidla projde Kjótem téměř nepozorovaně, a jenom delší podkolenky na nohách středoškolaček, nezaměnitelný petrolejový zápach japonských přímotopů a „Jingle bells" z amplionů nákupních center upozorní na blížící se konec roku. Sníh je tu vzácný jako vrásky ve tváři Gejši, ale pokud vás v Kjótu zastihne, připraví vám netušená překvapení. Jako byste se ráno probudili v jiném městě: kontury Zlatého pavilonu tušené skrz padající vločky, sněhový poprašek jako mořská pěna na vlnkách uhrabaného štěrku v zenové zahradě, květy slív a kamélií přikryté sněhovou čepičkou v Kitano Tenmangu, otisky dřeváků zanechané Gejšou v ulicích Gionu při ranním návratu z čajovny.
To vše jsou obrazy Kjóta při kterých se kalí zrak, tají dech a v hlavě znějí zvony. Cyklus se uzavírá, je čas vrátit se na počátek a očistit od hříchů. ....stošest ... stosedm ... Stoosm!


Article comments:

No comments yet

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map