• czech-articles / 
  • Cesta do kolébky lidstva I: Od Masajů na sever

Cesta do kolébky lidstva I: Od Masajů na sever

Keňa třetího tisíciletí má dvě rozdílné tváře, stejně kontrastní jako pruhy na hřbetu zebry. Na jihu země houfy turistů namačkáni v minibusech kličkují mezi antilopami po národních parcích, zmalovaní Masajové skáčí do rytmu cvakajících fotoaparátů a přestárlé ženy ze Západu v objetí černých gigolů vzpomínají na mládí. V té samé zemi, dál na sever, za hranicemi rezervací, daleko za poslední asfaltkou žije Afrika, kterou by ještě dnes poznal David Livingstone.

Klimatizované vozy sem turisty nedopraví, lvi se tu páří bez pozornosti teleobjektivů, černí Turkanové tu netečně žijí v podmínkách blízkých době kamenné a smutní El Molové vymírají bez pozornosti médií.


Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud (pro Lidé a Země, srpen 2008)
Další fotografie z Keni

S mým keňským kamarádem Irungu se vydáváme napříč Keňou, z jihu na sever, až k jezeru Turkana, přesvědčit se na vlastní oči, jak se žije lidem v místě přezdívaném „kolébka lidstva", kde kousek stínu a doušek vody má cenu několika životů.
Hluboko v poušti Chalbi, na hranici Keni a Etiopie, u smaragdově zelené hladiny jezera Turkana je vyryta pomyslná startovní čára. Před padesáti tisíci lety zde začal příběh moderního člověka; odtud vyrazil na svoji největší pouť. Pro lidský druh je oblast Turkana místem startu k dobytí světa, pro mne je cílem putování Keňou.

Až uvidíš tu bídu, potečou ti slzy", varuje mne Irungu. Vyrážíme totiž v době sucha, jaké země nezažila posledních dvacet let. Sucha, které zemi vysouší na troud, v zástupech zabíjí zvířata i lidi a na severu země rozpoutává kmenové nepokoje. Prach s pískem tančí v objetí od horizontu k horizontu a světové agentury se předhánějí v dramatických popisech událostí a ještě dramatičtějších vyhlídkách do budoucna.

I jezero Naivasha, kde naše cesta začíná, je neopakovatelně scvrklé. Tam, kde před rokem vlny šplouchaly o břeh je dnes vyschlé bláto, rozpraskané jak medový plást a tenkými strouhami s obtížemi proplouvají rybářské pramice. Ze špinavé blátivé vody, ve které bych se ostýchal omýt si podrážku bot, se co chvíli vynoří rozesmáté hlavy místních klučinů. Na pastvinách hned vedle jezera se válí mršiny dobytka, kolem pobíhají malí pasáčci a počítají poslední zbytky stáda, co se ještě zvednou na vlastní. Nejšťastnějšími tvory jsou tu zjevně supi, jimž neúprosná vedra a nedostatek vody předkládají k snědku další a další kusy zvěře.

Kousek opodál vstupuji do vesnice Masajů, kteří sem byli odsunuti z nedalekého parku. Hliněné chatrče z větví a slámy oplácané dobytčím trusem jsou tradičně rozestavěné do kruhu a obehnány živou barikádou opuncií a trnovníků. Na zápraží lelkují vesničané. Pod kopcem stojí místní škola; obyčejná zděná budova s vlnitým plechem na střeše. Dvoje dveře, dvě třídy. V každé třídě je asi po deseti žáčcích ve věku předškoláků i maturantů - a mezi oběma místnostmi v pravidelném rytmu přebíhá Chitundu, jediný učitel na škole. V jedné třídě zadá úlohu ve čtení, do druhé běží zkoušet násobilku.

Masajové, nejvíce medializovaný kmen Afriky, jsou smutným produktem prolínání rozdílných civilizací. Jejich historie je mytologizována, jejich osud zromantičtěn a jejich život zkomercializován. V průběhu několika let se stali hračkami keňského turistického průmyslu a během tohoto procesu ztratili téměř vše, včetně svojí důstojnosti. Jejich pomalované tváře jsou jen karikaturou, nástrojem k získání peněz od západních turistů. „Piga piča, vyfoť si mě", pokřikují na mě s neustále nataženou dlaní.

Stan si stavím hned vedle vesnice a ráno nevěřícně sleduji, jak z hliněných chýší odcházejí do školy malí kluci s aktovkami na zádech, v bílých nažehlených košilích a s kravatami. Jenom podle natrženého obočí poznávám kluka z předchozího večera, kdy před sebou, v rozervaných svršcích a naboso, hnal stádo ovcí. Stará Masajka mě zve do svého příbytku - batoh a stativ musí zůstat venku, abych mohl v předklonu prokličkovat systémem úzkých chodbiček a dostal se do „obýváku" - černé místnůstky s udusanou hlínou a jednou dírou ve zdi, která nestačí pobírat kouř z ohniště. Ve tmě rozeznávám další obyvatele, starce opřeného o dřevěnou hůl, kojící ženu a spoustu dětí. Dodnes mi zůstává záhadou, kde perou, žehlí a mandlují, aby do školy mohli poslat děti v tak upraveném stavu.

Dalším národem, který cestou na sever míjíme, jsou Kikuyuové. Ženy jsou často schované pod nákladem suchého roští, z některých otepí vykukují děti. Muži nikdy nenesou nic těžšího než klacek nebo prázdný kalabaš. Na kopci ve svahu se plahočí sedm rolnic, sehnuté až k samé zemi okopávají vyschlý úhor. Tam, kde by stačilo pár otoček traktorem stráví v neúprosném slunečním žáru nekonečné hodiny, nekonečné dny. Neseme jim láhev s vodou. Dvě z nich jsou vdovy, jejichž manželé se stali oběťmi klasických afrických nástrah - jednoho zákeřně rozdrtil slon, druhého ještě zákeřněji skolil virus HIV. Každá z nich má doma šest až devět dětí a tímto způsobem, s hlavou sehnutou v prachu a s horoucím sluncem pálícím do zad, přesto s úsměvem ve tváři, jim zajišťují obživu. Ostatní Kikuyuové se ale relativně dobře zorientovali v nepřehledném a korupčním prostředí současné Keni. Ti, kteří neskončili sehnutí na farmách boháčů se často prosadili jako obchodníci a mnohdy i jako vysocí politici až v Nairobi.

V Rumuruti končí asfaltová cesta. A kde končí asfalt, začíná Afrika. Prvních pár kilometrů si vychutnávám luxus samoty, divočiny a nevázanosti. Prašná, kamenitá, děravá cesta je však náročná jak na fyzickou kondici automobilu, tak na psychiku posádky. Cesta je k nám nesmlouvavá, ostré kameny propichují pneumatiky terénního automobilu jak pouťové balónky, ručička tachometru se většinu cesty komíhá kolem pětadvaceti kilometrů za nekonečnou hodinu a po vystoupení z auta dlouhou chvíli trvá, než se vnitřnosti vrátí tam, kam patří. V podobném rytmu bude cesta pokračovat až k jezeru Turkana. A zpět.

Vjíždíme do oblasti Samburů. Maralal, Marmar, Morijo, Marti, Baragoi, tak a podobně znějí názvy samburských usedlostí, které míjíme cestou. V každé vesnici trávíme hodiny opravami auta, vzbudíme obecní rozruch a než prach znovu usedne, vyrážíme dál. Čím dále na sever putujeme, tím uzavřenější se lidé zdají, úsměvy ve tváři jsou mnohdy nahrazeny kamenem v dlani. Lidé nám dokonce vrací naše malé dárky. O propiskách nemají malé děti potuchu, k čemu by jim mohly být, zabalenou tatranku si Samburská dívka chvíli nedůvěřivě přehazuje z ruky do ruky a ačkoliv převyšuje kalorickou hodnotu její celodenní stravy - vrátí mi ji zpět.

Samburové jsou zvláštní lidé. Blízcí příbuzní Masajů téměř ve všem včetně hypertrofie ega, jsou výjimečně pohlední, arogantní a líní. Několikrát jsem měl pocit, že se na mě dívají, ale jejich oči říkaly, že se pouze dívají dopředu a já jsem se jim jenom připletl do cesty." Takto nelichotivě, nicméně trefně, charakterizoval Sambury již před třiceti lety John Hillaby ve své knize „Journey to the Jade Sea". Rituály Samburů, jejich staleté tradice, jazyk i oblečení jsou téměř nerozeznatelné od jižních bratranců, Masajů. Přesto, žijíce v kraji tak divokém, nehostinném a plném banditů a kmenových válek, zůstávají nepřátelští k požadavkům a nabídkám turistů; jejich život a jejich hodnoty zůstaly mimo dosah minibusů přepadajících rezervace na jihu Keni.

V Suguta Marmar sice žije na šest tisíc obyvatel a je zde i internátní škola, přesto působí neutěšeným dojmem bohem zapomenutého místa. Celá oblast je proslulá nechvalným fenoménem takzvaných Plastic Children. V době, kdy tu přeci jen trochu fungoval turismus dostávaly děti od západních turistů různé dárky. Zvykly si na to, přestaly chodit do školy a do práce a spoléhaly na odpadky pohozené „vyspělou" civilizací. Když ale turisté, v důsledku kmenových nepokojů a neexistující infrastruktury, přestali jezdit, nebyly schopny se o sebe postarat. Staly se z nich děti ulice, závislé na alkoholu a drogách, umírající hlady a nemocemi.
Dobu nutnou k opravení auta (tentokrát chladič) trávím s Chrisem, místním playboyem s tvářemi vycpanými katou, který vší silou, a s vydatnou pomocí drog, kličkuje před neradostným osudem plastových dětí. Prý už se chce ženit, ale ještě mu zbývá sehnat osm krav a dva osly, aby si svoji vyvolenou zasloužil. Tedy, ona to není ani tak „jeho vyvolená", jako spíše „jeho dohozená", sňatek domluvili rodiče. „A taky je dost škaredá", upřesňuje svoji situaci Chris, „ale hlavně, že je schopná mít děti a postarat se o rodinu", zamýšlí se a s nepřítomným výrazem požvykuje katu.
Institut manželství má vůbec mezi Sambury zvláštní pravidla a monogamie určitě nepatří mezi základní doktríny. Když se žena Samburu dozví, že si její manžel našel další ženu, neztropí hysterický povyk ani nebalí kufry, nýbrž má upřímnou radost, že jí ubude starostí a povinností - jak v kuchyni, tak v posteli. Irungův otec měl například čtyři ženy a s každou z nich čtyři až devět dětí. Ve svých 97 letech, což je více než dvojnásobek průměrné délky života v Keni, se těší pevnému zdraví. I díky otcovu apetitu pro budování rozsáhlé rodiny má dnes Irungu příbuzné po celé severní Keni a my záchytné body na naší cestě.

Po snídani u jedné z Irungových tetiček vyrážím do ulic a čas určený pro opravu auta (dnes dveře a výfuk), už ani nevím kolikátou, trávím v slumu za městem. Prašná cesta mě odvádí za místní jatka na kopec, kde si hrají děti a malí kluci zde cvičí taekwon-do. Dvanáctiletý chlapec a jeho dva kamarádi tu vytrvale trénují; v rozpáraných svetrech a naboso metají salta, v prachu a kamení, ochotně zapózují do objektivu. Chlapci mají poněkud dospělejší výraz ve tváři, než je pro dvanáctileté obvyklé. Jsou nečekaně inteligentní a hovoří dobrou angličtinou.
Chci jít s tebou", chytá mě za ruku jeden z nich, když se s chlapci po několika hodinách loučím.
Ale já teď jedu dál na sever", snažím se vysvětlit.
Nemyslím na výlet, chci s tebou do tvojí země", stisk jeho ruky nepovoluje.
Zoufale hledám „rozumné argumenty" proč to nejde; proč ho nemůžu vzít do civilizace, kde by dostal šanci rozvíjet svoji inteligenci i sportovní talent, proč jej musím ponechat v prašných ulicích slumu, aby tu čekal na svůj příděl štěstí. 



Cestou po okraji Velké příkopové propadliny potkáváme místo jako z jiné planety, místo, které se kupodivu nevešlo do většiny knižních průvodců - sráz Losiolo a údolí Suguta dva kilometry hluboko pod ním. Když první ranní paprsky pohladí vršky hor a protnou údolí, odhalí jeden z nejúžasnějších pohledů na Afriku. Dole pode mnou se na termálních proudech vznášejí orli a pod nimi na samém dnu propadliny tuším, zahaleny v ranním oparu, samburské chýše. Tak tady se jednou Afrika rozdělí na dva kusy a každý si půjde svojí cestou.

Pozemky zde v kopcích patří místním Samburům a s tím také souvisejí problémy s postavením stanu. Ne že by nás někdo vyháněl, právě naopak, všichni se snaží nabídnout svoji louku a patřičně nás zkasírovat. Má to ovšem háček, nikdo přesně neví, kudy vedou hranice jednotlivých pozemků a Samburové se mezi sebou dlouhé hodiny hádají, komu patří která část louky. Situaci ještě komplikuje to, že jsou všichni neskutečně opilí. Nakonec usmlouváme cenu, která dvojnásobně převyšuje slušný hotel se záchody a teplou vodou. „Stejně nakonec všechno propijou", dodává mrzutě Irungu, sám příslušník kmene Samburu.

Večer usínám u ohně, s kulisou, kterou může nabídnout jenom Afrika - nad hlavou tolik hvězd, že už se ani nemohou vejít na oblohu, z buše doléhají zvuky uklidňující i hrůzu nahánějící a kolem dokola oči černých Samburů, co se přišli ohřát k ohni.

Vstupní brána k jezeru Turkana, South Horr, je uvelebena mezi pohořími Nyiru a Ol Doino Mara. Oáza zeleně uprostřed pouště, palmy, eukalypty, písečné růže, dokonce několik malých obchůdků - duka - s pepsi kolou. Co na tom, že teplou a zpěněnou.

Ubytovávám se v jediném možném „hotelu"; hliněnou kobku přikrytou děravou lepenkou, bez lampičky, bez umyvadla, sdílím se šváby a můrami.
Teče tady někde voda?", osměluji se směrem k majiteli.
Jistě", odvádí mě přes dvůr k jedinému vodovodu. Otáčí kohoutkem, z kterého ustrašeně vykoukne jediná kapka.
Hmm, tak dneska neteče", prohlásí klidně a odchází. Zůstává pouze čpavkový zápach toalet a hemžení bílých červů v díře pode mnou.

Večeřím v místní „restauraci", venku, na zemi v prachu, a naštěstí v úplné tmě. Jenom komíhavé světlo petrolejky v náznacích odhaluje všemožnou havěť ujídající moji porci tvrdého masa. V podobném duchu se odehrává i snídaně; obilné placky pečené na horkých kamenech, čaj s čerstvě nadojeným kozím mlékem, mravenci a broučci v miskách. Pokud tyto kulinářské kreace místních Samburů bez úhony přežiji, cesta přes hory Nyiru, na kterou se zítra vydávám, už bude jenom nedělní procházkou, utěšuji se.

V South Horr mám neúprosný dojem, že tu definitivně končí svět a další cesta vede rovnou do pekla. Další dny mi dávají za pravdu a až se tudy budu po dvou týdnech vracet, budu vděčný za „výdobytky civilizace", za místo, kde se dá najíst, přespat, schovat se do stínu. A kde alespoň kape voda.

Pokračovat na:

Article comments:

No comments yet

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map