• czech-articles / 
  • Cesta do kolébky lidstva II: Se Samburu přes Nyiru

Cesta do kolébky lidstva II: Se Samburu přes Nyiru

Snad s výjimkou komerčního zdolávání Kilimandžára není Keňa právě vyhlášenou destinací pro horskou turistiku. Pro opravdové fajnšmekry se slabostí pro dobrodružství je tu však pohoří Nyiru na okraji Velké příkopové propadliny v severní části země. Nyiru je posvátným pohořím kmene Samburu a srdcem jejich domovského teritoria. V porovnání s nejvyšší africkou horou dosahuje asi poloviny její nadmořské výšky, pokud však jde o vyplavení adrenalinu, nezůstává o nic pozadu.

A nejsou to jen závratné pohledy do bezedných strží, které zaplaví organismus návykovými hormony; je to především pocit odlehlosti a samoty, kde se mi o společnost starají pouze korálkami ověšení domorodci, žijící v neolitických vesničkách rozesetých po celém pohoří.


Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud (pro Lidé a Země, srpen 2008)
Další fotografie z Keni

Samburové - tedy motýlci, jak zní v překladu jejich jméno - pro přechod hor obvykle volí cestu z osady South Horr do osady Tuum vzdálené, v závislosti na bloudění, 30 až 150 km. Chcete-li stihnout zpáteční let, bez domácího průvodce se do hor nevydávejte. Nejsou tu oficiální cesty, natož pak turistická značení. Pro přechod pohoří si vyhraďte tři až pět dní a dobře se zásobte vodou - zvláště v období sucha nenarazíte na pitnou vodu za celou cestu. A to jsem já netušil.

Když se ujistím, že strava požitá v přítmí ubytovny South Horr nemá akutní vliv na moji kondici, loučím se s přítelem Irungu a vyrážím k horám. Irungu zatím objede pohoří autem a po několika dnech se setkáme na druhé straně. Mým novým průvodcem se stává Ljejijan, svalnatý bojovník kmene Samburu, oděný do bederní roušky, luku a toulce. Hned za křovinatým porostem se k nám však neplánovaně přidružují další Samburuové, kteří mají více či méně společný cíl, vesnici Tuum. Pro Samburu se jedná o zkratku mezi dvěma vesnicemi, pro mě o prodloužení keňského dobrodružství, pro ně rutina, kterou absolvují několikrát do měsíce, pro mě ojedinělý zážitek, který se zapíše hluboko do paměti. Pro ně je cíl na konci cesty v Tuumu, pro mne je tato cesta cílem. A to velmi mimořádným a náročným.

S Ljejianem, se spřátelím v podstatě okamžitě, s ostatními členy výpravy se sbližujeme pozvolněji. Teprve v průběhu dní se dozvídám jejich jména, osudy a důvody k cestě přes hory. Složení výpravy se každou chvíli mění, tu nás někdo opustí, aby se druhé ráno zase objevil, tu se zase někdo připojí, aby se v noci rozplynul do tmy. Hlavní jádro našeho seskupení nakonec tvoří kromě mě a Ljejiana ještě starý Parsuni, který do Tuumu chodí pracovat do cihelny, Christina, čtrnáctiletá dívenka, vracející se ze South Horru domů k manželovi a Lchomorin Lempisikishoi jakožto Christinin doprovod.

Prudkými serpentinami stoupáme k vrcholkům hor, tyčících se až dva kilometry nad údolím. Už po několika hodinách výstupu si začínám uvědomovat, co znamená vysokohorská turistika na rovníku, ke všemu v období sucha a s přetěžkým batohem na zádech. S každým krokem posílám na vyprahlou zem sprchu potu, celou cestu čekám, zda se na čelech mých společníků objeví alespoň lesklá krůpěj. Marně. Ke konci prvního dne mi dochází energie, humor, ale především zásoby vody. Nesnesitelné vedro, batoh, strmý kopec a v neposlední řadě nedostatek vody - to vše mi začíná znepříjemňovat můj prožitek z výstupu na vrchol. Další bezpočet zatáček v křivolakých serpentinách, další zastávka; moji spoluputovníci si s rozkoší vychutnávají dvě cigarety a pytlík katy, já ležím v prachu a sotva lapám po dechu.

„Jak je to daleko k potoku?" - moje suché hrdlo vydává pouze sípavé zvuky připomínající chrapot vysílačky.
"Hapana m'bali sana - ne moc daleko" - zní odpověď. Ostatně jako každá jiná odpověď na jakoukoliv otázku ohledně vzdálenosti. Snad támhle za tím převisem.

Když jsem se v South Horr připravoval na přechod pohoří, spočítal jsem, že tři litry vody mi budou stačit na výstup do hor a potom ji budu doplňovat z horských studánek a bystřin. Nepočítal jsem ale s tím, že v době sucha v severní Keni vysychají potůčky i vysoko v horách, a kromě toho, v tomto období se většina pastevců stáhne do hor, kde je přece jenom větší šance sucho přežít. Ze stejného důvodu si s sebou vezmou i veškerý dobytek, který horská luka přes noc změní v zahnojené pastviny a zdroje křišťálové vody v kaluže plné zvířecích exkrementů, páchnoucích jako silážní jámy.

Stejně bohužel dopadla i slibovaná studánka za převisem. Pohled na hnědavou smrdutou kaluž plnou kravinců a bzučících much mi nadlehčuje žaludek. Uvědomuji si vlastní omyl.
„To nemyslíš vážně", šeptám v úžasu směrem k Ljejienovi, když mávnutím paže odežene mouchy a z hnojiště nabírá vodu do lahve. Stejně udiveni jsou však i všichni Samburu kolem, když vidí, že v takovém horku a po takové námaze odmítám pít vodu. Přemýšlím, zda je přijatelnější smrt v důsledku dehydratace nebo cholery, ale prozatím volím abstinenci - a sucho v ústech. Je však více než zřejmé, že bez vody hory nepřejdu. A zpět nemohu, neboť Irungu je, v pohodlí automobilu, na cestě do Tuumu.

Po zádech mi neustále teče proud potu, nohy těžknou a při každém došlápnutí mi stehno sevře bolestivá křeč. Zastávky jsou stále častější, a stále delší. Přítelem v nouzi se mi stává čtrnáctiletá Christina, jejíž fyzický fond je přeci jenom o něco slabší než u třicetiletého muže a únavu projeví těsně před tím, než já padnu vyčerpáním na zem. „Chlapi, Christina nemůže, počkáme na ni", vymlouvám se pokaždé, a nohy mi svévolně vypovídají poslušnost.

Téměř mě uráží, když mi starý Parsuni na každé zastávce nabízí pomoc s batohem. Nakonec souhlasím a stolitrový batoh končí na zádech nejstaršího a nejhubenějšího člena výpravy. Už jen proto, abych zjistil, jestli dokáže na čele tohoto staříka vyprodukovat alespoň krůpěj potu. Přes těžký náklad Parsuni stále poletuje jako motýlek, drží se daleko před námi a musím vyvinout nezměrné úsilí abych jej alespoň na chvíli doběhl a zkontroloval jeho čelo: jedna krůpěj, nic víc. Zklamaně a poníženě se propadám zpět na chvost pelotonu.

Se západem slunce narážíme na náhorní plošině na vesnici Samburů. Zjevuje se přede mnou nečekaně a nepravděpodobně jako kulisy pravěkého skansenu, jako bych právě vstoupil do neolitu. Mezi chýšemi z bláta, trusu a palmového listí se prohánějí povykující děti, dobytek a hejna much. Zapomínám na žízeň i na únavu a využívám posledních slunečních paprsků k pořízení portrétů překvapených domorodců. Za odměnu dostávám na cestu čerstvě nadojené kravské mléko. V noci, v černém buši, kdy už mi žízeň brání v logickém úsudku bez rozmyslu piji vodu donesenou Ljejianem odkudsi z džungle. Díky naprosté tmě nevidím co piji a nemám sílu to ani vnímat; snažím se jenom zapomenout na vše, co jsem kdy slyšel o choleře a dyzentérii.
Usínám zcela vyčerpán se zatemnělou myslí. Vedle mě praská oheň, nade mnou se vznášejí jiskry a splývají s miliardami hvězd na černém nebi. Tak jako mnohokrát předtím v Africe mám problém rozlišit sen od skutečnosti, události od představ. Zdá se mi, že na posvátné hoře Samburů sny vůbec nekončí, pouze přecházejí jeden v druhý. Modlím se, abych se ráno probudil bez halucinací a bez vyprázdněných útrob.

Další dny probíhají v podobném rytmu - pot, žízeň, křeče, oddych ve vesnici, prudké kopce nahoru a dolů, batoh střídá záda všech kromě Christiny. Hodiny a dny plynou, pastviny střídají lesy, potom skály a údolí, žízeň hasím vždy až v nejzazším případě a jakýkoliv nečekaný pohyb střev v útrobách mě děsí.

Paradoxně se přistihuji, že si škodolibě užívám tyto dny naprostého ponížení; štítím se vody, kterou Samburové s rozkoší pijí, nosím těžký batoh tam, kde oni jenom uzlík na klacku nebo malý kalabaš, nosím ponožky a pevné boty v místech, kde jim stačí sandálky z pneumatik či bosá chodidla. Jejich pronikavý smích na adresu mých neduhů se rozléhá nad údolími a vrací se v mnohonásobné ozvěně. Jsou to právě tyto chvíle nemohoucnosti a hanby, za které mým Samburským přátelům vděčím nejvíce.

Každý večer se před mým stanem vytváří fronta Samburů žadonících o léčbu: bolesti hlavy, průjmová onemocnění, kašel nebo pata useknutá mačetou. Rozdávám aspiriny a brufeny z lékárničky a stávám se léčitelem ve chvíli, kdy mám sám starosti o vlastní zdraví.

Rozptýlení mi cestou nevědomky skýtá Lchomorin Lempisikishoi. Kromě vytahaného basketbalového trička, které mu nedovoluje vypadat domorodecky, je vystrojen dle posledních výstřelků Samburu módy, včetně korálových náramků jablonecké bižuterie, náhrdelníků a čelenek, luku, šípů a nožů za pasem. Do hustých, a pro válečníka Samburu nezvykle dlouhých vlasů, si pravidelně zapichuje okrasné větvičky a snítky květin, které najde na zemi. Při každé zastávce vytáhne hřeben a zrcátko, aby se prohlédnul a upravil. Nejšťastnější je, když v houští nachází pestrobarevné ptačí pírko a s posvátnou něhou je zapichuje do vlasů, hned za ucho. V místech, kde obyčejný běloch redukuje svůj život na základní principy a o přestávkách sepisuje poslední závěť se tento, mimochodem se mnou starý, válečník Samburu nezabývá ničím jiným než vlastní vizáží a jenom podtrhuje surrealitu celé výpravy.

Konečně se dostáváme k vesnici Tuum. Samburové, věrni svému jménu, sem dolétli jako motýlci, já se doplazil jako nemohoucí hroch. Slunce pálí v pravém úhlu, čutoru mám již dlouhé hodiny prázdnou a jazyk stejně dlouho přilepen k hornímu patru. Další sadou směšných zvuků zapřísahávám Ljediena, že naší první povinností je najít ve vesnici vodu, jinak může svolávat supy ke svačině.

Sny v Africe skutečně nekončí, nýbrž volně přecházejí jeden ve druhý. Epilog mého putování se Sambury je stejně nepravděpodobný jako cesta sama. Spásu před horoucím peklem mi, obrazně i doslovně, poskytují Steve a Angelina, místní misionáři. Ve vesničce Tuum o pár stech obyvatelích již dvacet let žijí v relativně pohostinném stavení, vychovávají svoje tři malé děti (nejmenší Lara ještě nosí plenky) a pomáhají zpříjemňovat život zdejším Samburům. Třeba tím, že vybudují cihelnu, aby mužům dali práci, malé chlapce Steve učí opravovat automobily, což je s ohledem na zdejší vozovky zásadní dovednost, a Angelina vyučuje v malé školičce. Co však v danou chvíli u „spasitelů" oceňuji zdaleka nejvíce, je jejich velkokapacitní filtrační zařízení na vodu - dvě litrové lahve ve mně mizí dříve, než si odložím batoh, další tři během společného večera.

Usínám ve stínu akácie s přáním, aby mne ze snu probudil až rachot auta s Irungu za volantem a my se v jeho rozhrkaném pohodlí vydáme dál na sever, k jezeru Turkana.

Pokračovat na:

Article comments:

No comments yet

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map