Cesta do kolébky lidstva III: Turkana

Když se slunce vyšplhá vysoko na oblohu a stíny se zkrátí, až zmizí pod podrážkou bot, na vlastní kůži pociťuji, proč se údolí Suguta přezdívá „peklo na Zemi“. Nesnesitelné horko je umocněno naprostým bezvětřím, černé lávové kameny, sahající daleko za horizont, kumulují sluneční žár a dlouho do noci pak vypouštějí teplo jako kovářská výheň. V sevřené dlani je téměř nelze udržet a s obutím vozu se rovněž zrovna nepřátelí. První pneumatika praská po několika minutách, další preventivně upouštíme.


Text a fotografie chráněny autorskými právy. Reprodukce pouze se svolením autora (c) František Štaud (pro Lidé a Země, srpen 2008)
Další fotografie z Keni

 Pro cestu z Tuum dál na sever volíme zkratku rozpáleným údolím Suguta, kterou si můžeme dovolit jenom díky Irungově znalosti prostředí, díky jeho prozíravosti s jakou se vyhýbá nástrahám terénu a díky zručnosti s jakou každou chvíli opravuje automobil, když se nástrahám nestačí vyhnout. Vyrážíme vždy brzy ráno, dávno před svítáním, dříve než slunce rozpeče lávové kameny na grilovací teplotu. Cestu před námi spíše tušíme, než vidíme; kličkujeme mezi výmoly, uschlými akáciemi a ostrými balvany.

Oblast severní Keni obývají převážně Turkanové, kmen nomádských pastevců, ověšený kovovými náušnicemi a korálkovými náhrdelníky. Turkanové si díky odlehlosti od civilizace po staletí uchovávají tradiční způsob života, jako je získávání obživy, výroba nástrojů, tradiční medicína. Ženy tohoto kmene jsou nepřehlédnutelné a nezaměnitelné pro jejich nadčasově moderní kreace, které nosí na hlavách. Spletené copánky rostou z vyholených lebek, v uších se houpou kovové kroužky, a na nich další, krk mají vyztužen korzetem barevných korálků - hvězdy šoubyznysu by se tu lecčemus přiučily. Často jsme ženy a děti potkávali u cesty, v horku a prachu, jako by se vynořily odnikud a kráčely nikam, bez startu, bez cíle. Dali jsme jim vodu, sladkosti, jejich pohled stále směřoval k horizontu, jejich výraz nenaznačil vděk, rty zůstaly sevřeny a pocity zatajeny. Nebyl jsem schopen se v těch lidech vyznat, číst jejich myšlenky a předpovědět jejich reakci. Naštěstí se mnou byl můj Samburský přítel, který instinktivně vycítil, kdy můžeme s kolemjdoucím poklábosit, nabídnout tabák a udělat pár snímků, a kdy je rozumnější vytáhnout okýnka a sešlápnout plyn.

  Mnohokrát musíme zpomalit na rychlost několika kilometrů v hodině, podvozek skuhrá a protestuje, jak se naklání ze strany na stranu, teleskopy mlátí při každém skoku vpřed. Ostré kameny nastražené v cestě jak lví zuby vykusují gumu z pneumatik a trhají je na cáry - kousek po kousku. Krajina za okny automobilu se nemění, jako bychom celý den stáli na místě - láva a zase láva, bez náznaku vegetace. Několikrát se přistihuji při myšlenkách na návrat, ale stydím se to přiznat. Nefritová barva jezera daleko před námi má snad magickou sílu - jako hypnotizující, jasně zelené oko ve tváři černého pantera.

Odlehlé, ponuré, tajemné, nepředstavitelné je jezero Turkana. Jakkoli jsem o něm četl, přemýšlel, a těšil se - přijel jsem k němu zcela nepřipraven. Jezero bylo olivově zelené, mnohem rozlehlejší než jsem si dokázal představit a určitě krásnější než jsem čekal. Jeho sytě zelená barva jakoby do krajiny vyhaslých sopek, lávy a štěrku ani nepatřila. Po několika dnech cesty prachem a pískem už jenom pohled na hladinu jezera ochladí mozek a dá zapomenout na všechny útrapy posledních dní.

 

V letním období sucha, kdy teploty dosahují až 50 stupňů Celsia a krajem se v podvečer prohání prudké větry, se voda rychle vypařuje a hladina klesá - o tři metry za rok. Turkana je největším pouštním jezerem na světě, zhruba 250 km dlouhé, v průměru 30-40 km široké a 75 metrů hluboké. Před deseti tisíci let dosahovala hloubka až dvojnásobku dnešních hodnot a jižní okraj dosahoval až k jezeru Baringo, 190 kilometrů na jih. Do jezera Turkana ústí desítky, většinou sezónních, řek. Pouze řeka Omo, pramenící v kopcích Etiopské vysočiny dodává stálý přísun vody. Kdysi voda z jezera odtékala do Bílého Nilu. Pokles hladiny a lávové proudy však tento odtok přerušily a voda dnes z jezera mizí pouze výparem. Díky obrovskému množství algae má jezero zelenou barvu matného nefritu, nebo hrachové polévky, chcete-li.

Pro Evropany, a vlastně celý svět, toto jezero objevil v letech 1887-1888 hrabě Samuel Teleki von Czék, žoviální maďarský aristokrat nezměrného jmění, zeměpisec, sportovec a dobrodruh. Společně s rakouským armádním důstojníkem Ludwigem von Höhnelem jako první Evropané spatřili jezero a pojmenovali jej Rudolfovo jezero po svém patronovi (korunní princ Rudolf, syn Franz Josefa I a Sissi). Místní kmeny ovšem o jezeru Rudolf nikdy neslyšely; znají jej pod jmény Basso, Aman, nebo Gallop.
"Žádné živé stvoření s námi nesdílelo naši samotu a kam až naše dalekohledy dohlédly, neviděli jsme nic jiného než poušť, všude jen poušť. K tomu všemu se přidal spalující žár a neustávající burácení větru s pískem, před kterým jsme neměli šanci se bránit." Tak popsali Teleki s Höhnelem svoje pocity z výpravy k jezeru.

Se staženými protektory, vylomenými dveřmi a dalšími problémy s autem se napříč rozpálená lávová pole dostáváme do Loiyangalani, vesnice na východním pobřeží jezera. Loyangalani, neboli "místo stromů", je jedinou oázou v okolí; hlouček oválných chatrčí z palmového listí, na „hlavním bulváru" pár barabizen se střechou z vlnitého plechu a v lávových kamenech vztyčený dřevěný kříž katolické mise. Loiyangalani nepůsobí zrovna nejpřívětivěji. Na vesničanech je znát, že mnoho cizinců letos ještě nepotkali a reagují velmi nedůvěřivě. Někteří si provokativně pohrávají s barbarskými zápěstními noži, typickými pro Turkany, jež proříznou hrdlo rychlostí pouštní zmije. Někteří se zavírají do svých chatrných příbytků, ostatní se alespoň sehnou pro kámen. Pouze několik opilců se nám snaží pomoci s čímkoliv a bez pozvání se derou do auta. Jejich přátelství provoněné levnou kořalkou samozřejmě není nezištné. V některých tvářích rozpoznávám rysy typické pro naše předky - sražené čelo, masivní nadočnicové oblouky, velké rty. „Oni snad ještě nedokončili evoluci", glosuje za volantem trefně můj samburský společník Irungu.
„Nic se mi na Loiyangalani nelíbilo víc, než představa, že odsud brzy vypadnu", utrousil na adresu tohoto místa ve svém cestopise Journey to the Jade Sea John Hillaby. 

K večeru se zvedá silný vítr, Upepo, vanoucí od hory Kulal, který pravidelně devastuje pobřeží jezera a má na svědomí více životů než místní krokodýli. Monzuny ze severního teritoria Indického oceánu jsou vtahovány nízkým tlakem rovníkové Afriky do relativně úzké oblasti mezi horami Keni a Etiopie - proto je Turkana nejenom jedno z nejteplejších ale i z největrnějších míst na Zemi. Dravý a horký vítr jako by vanul rovnou z pekla a po několika hodinách neutuchajících poryvů zahýbá nervovou soustavou i těch nejodolnějších.

Pohybovat se v místních vesnicích bez lokálního průvodce je ztráta času a také trochu riziko. Několikrát se snažím projít mezi chýšemi z palmového listí a dostat se k vesničanům, ale salvy létajícího kamení mne zpravidla vymezují zpět do bezpečné vzdálenosti. Nedůvěru vesničanů může prolomit pouze někdo, kdo se takříkajíc vyzná a mluví jazykem Turkanů. Irungu naštěstí projevuje svůj cit pro situaci a netrvá mu příliš dlouho, než sežene dalšího ze svých známých, kterých má po celé Keni tolik. Čtrnáctiletý Will nás prý během pár dní dostane až k samotným šamanům vesnice Kula Samaki.

Při večerní procházce podél břehu jezera mám přeci jen štěstí na příjemné domorodce - malí chlapci rybaří a ženy v podřepu klábosí, muže není nikde vidět. Seschlá stařenka zarputile odmítá fotografování - prý ji to bere krev a už má sama málo. Nenechá si pustit žilou ani za tisíc dolarů a zakazuje to i své relativně pohledné vnučce. Druhá, o poznání mladší a pokrokověji smýšlející vesničanka okamžitě vycítí příležitost a spěchá do chýše vyzvednout malého synka a s ním v náručí nastavuje svoji tvář i dlaň.

 

Po několika dnech se u stanu objevuje Will s dobrou zprávou: návštěva turkanské vesnice, Kula Samaki, je dohodnuta, můžeme vyrazit. Doprovod vesnických bodyguardů nás vede osadou až k chýši místních šamanů. Dva bratři s hlubokými vráskami, hliněnou přikrývkou hlavy a atypicky modrýma očima se tu těší velké vážnosti - tu předpoví budoucnost, tu zajistí, aby zapršelo. Největší náplní dne je samozřejmě léčit nemocné ve vesnici, nebo je zbavovat posedlosti ďáblem.
„Já jsem u nás doma taky šaman", představuji se troufale - habilitace v oboru farmakologie mi budiž omluvou k drobné lsti - a získávám tak zájem obou bratrů. Odcházíme společně pod největší akát ve vesnici. V doprovodu šamanů vzrostla i moje vážnost v očích vesničanů - ti co po mně ještě včera metali kamením se mně teď bázlivě dotýkají jako bílého stínu. Usedáme na rozpálený kámen a začínáme řešit „vědeckou problematiku".


„Tak jak tady léčíte bolesti hlavy?", vysílám nesměle první otázku systémem překladatelů z angličtiny do svahilštiny a ze svahilštiny do turkanštiny. Jeden z bratrů se ujímá slova a stejným systémem tlumočení se ke mně po chvíli dostává odpověď:
„No, když někoho bolí hlava, zajdu tady do lesa", přičemž máchne rukou za sebe, kde v dálce asi dvaceti kilometrů tuším křovinatý porost, „donesu kořínek, nastrouhám do čaje a dám vypít."
„A co třeba infarkt, cukrovka, epilepsie, rakovina?", zkouším těžší kalibry. Na všechny další otázky dostávám obdobnou odpověď o kořenu z nedalekého lesa nastrouhaném do čaje.

Nevím, kolik z rozhovoru zůstalo ztraceno v překladu a kolik už bylo mimo chápání explicitně vzdělaného farmakologa. Nabídku na věštění budoucnosti však raději odmítám. Koneckonců, jediné, co mě v tuto chvíli opravdu zajímá, je kolik ještě na naší cestě zničíme pneumatik.
Pokračovat na:

Article comments:

No comments yet

Přidat komentář:
Jméno: *
E-mail: 
Vzkaz: *
Napsáno a zbývá    znaků
Opište kód z obrázku: *

close
Continent:
Country:
Destination:

Choose your location:

World Map
Close map